HISTORICKÁ NAUČNÁ STEZKA
"JÁCHYMOVSKÉ PEKLO" Věnováno památce všech těch, kteří byli na Jáchymovsku nuceni trávit
těžké dny svého života, z nichž mnozí se domů již nevrátili.
Vážený internetový poutníku, dostává se Ti na
obrazovku kratičký informační průvodce naučnou stezkou Jáchymovské
peklo. Nemusíš mít obavy, kromě malé fyzické námahy tě na ní, až
ji doopravdy půjdeš, nečeká žádné trápení. Budeš procházet místy,
které v sobě nesou znamení doby, kdy vznikly - a prokletí tisíců
lidí v nich trpících.
Stezka Tě povede po některých místech, kde v padesátých letech našeho
století, za vlády „nejhumánnějšího" společenského systému,
stály tábory, kde v nelidských podmínkách tisíce mužů dobývalo
uranovou rudu - smolinec - Pechblende, jak říkávali staří horníci
- smolný kámen.
Na trase stezky Tě samozřejmě upozorníme i na význačné památky
historické a technické, kolem kterých trasa prochází. Na své si přijdou
i zájemci o hornictví. Vždyť Jáchymov má bohatou historii dobývání
různých rud a ve své minulosti býval i jedním z největších měst
Českého státu.
Nevyhneme se také tomu, abychom Tě neupozornili i na význačné
ekologické fenomény naší trasy.
Je samozřejmé, že řadu míst Ti nemůžeme ukázat, protože k nim
není bud' nejlepší přístup, anebo by trasa stezky byla značně
dlouhá. Ovšem vážnější zájemce si jistě najde dostatek informací
v dostupné literatuře a zařídí se podle svého.
Záměr naučné stezky předložil v létě 1999 Hornický
spolek Barbora Jáchymov za podpory místní pobočky Konfederace politických vězňů
v Karlových Varech, referátu životního prostředí Okresního úřadu
v Karlových Varech, kde tento získal značnou podporu a bylo mu pomoženo jej
uskutečnit. K vlastní realizaci záměru přispěl i Klub českých turistů
v Karlových Varech.
Všem patří dík za tuto činnost.
Úvodní zastavení stezky,
kde se dočteš jak a proč tábory vznikaly a co všechno na stezce uvidíš,
je na historickém náměstí v horní části Jáchymova. Nedaleko je začátek
„Křížové cesty ke svobodě", která symbolicky znázorňuje Jáchymovské
tábory 50. let. Jejím autorem je akademický sochař Roman Podrázský a byla
vybudovaná v roce 1996.
Dále tu můžeš vidět i význačné historické stavby z různých staletí -
budova, radnice, chrám sv. Jáchyma (původně evangelický, vybudovaný v
letech 1534 - 1540, od roku 1611 katolický, dne 31. 3. 1873 vyhořel,
znovu byl v letech 1874-76 vystavěn dle návrhu architekta Josefa Mockera v
novogotickém stylu), barokní sousoší Nejsv. Trojice z roku 1703,
nedaleko je i Mathesiuv dům a další památky.
Jak to vlastně bylo ?
Dne 11. září 1945 v 15,30 hodin „obsadilo ruské vojsko v počtu 60 mužů
s vyšším důstojníkem tři radiové doly v Jáchymově. Do těchto dolů nemá
nikdo přístupu kromě dělníků zaměstnaných v dolech". To je obsah hlášení
vrchního strážmistra SNB Hefnera, které dostalo ministerstvo vnitra a hlavní
štáb ministerstva národní obrany. Jáchymov přitom ležel na západ od
demarkační linie, oddělující od sebe vojska Sovětského Svazu a západních
spojenců. Málokdo v té době tušil, jak dalece se tímto změní tvářnost
města, krajiny a lidí. Sovětský Svaz si tak zajistil přístup k využívání
surovin tohoto ložiska.
Stalo se tak proto, že Sovětský Svaz naléhavě potřeboval uran pro svůj
jaderný výzkum, zvláště, když se Stalin přesvědčil o účinnosti jaderných
zbraní, které dopadly na Hirošimu a Nagasaki. Jáchymovské ložisko uranu
bylo jediné otevřené ložisko ve sféře utvářejícího se sovětského
mocenského vlivu.
Dne 23. listopadu 1945 byla podepsána „Dohoda mezi vládou Svazu sovětských
socialistických republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby
rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní
prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu sovětských socialistických
republik". K dohodě byl připojen Protokol, který upravoval Dohodu a zajišťoval
její přísnou důvěrnost.
Na základě této dohody převedl Československý stát veškerý důlní
majetek a právo těžby dnem 1. ledna 1946 na národní podnik Jáchymovské
doly, zřízený vyhláškou ministerstva průmyslu ze dne 7. března 1946.
Tento podnik podléhal zvláštnímu režimu utajování a ochrany a veškerá
jeho produkce putovala do Sovětského Svazu. Veškeré podklady a rozhodování
byly plně v sovětských rukou.
Uranové rudy z Československa pomohly překlenout kritické období projektu výroby
sovětských atomových zbraní, kdy jejich nedostatek brzdil rychlý vývoj.
První sovětská atomová bomba vybuchla u Semipalatinska dne 29. srpna 1949.
Sovětský Svaz se v Dohodě zavázal k všestranné technické pomoci pro výzkum
a využití nalezišť. Avšak válkou vyčerpaná země, jakou byl v roce 1945
SSSR, neměla ani dostatek kvalitní báňské techniky a disponovala jen omezeným
množstvím materiálu, který musel být navíc dopravován na velkou vzdálenost.
Poválečné Československo také nemělo potřebné výrobní kapacity na výrobu
produktivních technik pro báňský průmysl nebo prostředky na nákup ze
zahraničí.
Proto sovětští odborníci prosazovali východiska vyzkoušená a prověřená
při výstavbě sovětského hospodářství. Tím nejvýznamnějším byla náhrada
techniky člověkem a nízké produktivity jednotlivých pracovišť podstatným
zvýšením počtu pracovníků.
Jedním z prvních opatření bylo vyjmutí horníků německé národnosti a
jejich rodin z odsunu (k 2. červenci 1945 pracovalo v dolech 122 horníků). Zvýšil
se i nábor lidí do dolů, kde byly prosazeny nadprůměrné platební podmínky,
zvýhodněné zásobování potravinami i ošacením a přijatelné sociální
podmínky. Sovětský svaz na to v počátcích i přispíval dovozem. Mnozí si
ještě pamatují z této doby tzv. ruský přídavek.
Dalším opatřením bylo nasazení německých válečných zajatců a tzv.
retribučních vězňů odsouzených československými soudy za spolupráci s
nacisty.
Přesné počty německých zajatců nejsou známy, neboť spisovou evidenci si
řídily orgány SSSR. Většinou byli soustředěni v táborech Eliáš,
Bratrství, Rovnost a Svornost. V dostupných pramenech je citováno, že k 31.
březnu 1946 je mezi dělníky uváděno 100 zajatců, roku 1947 jich zde
pracovalo 1956, roku 1948 již 3663 osob a 30. září 1949 stále ještě 3370
osob. Ovšem je dochována „Informace pro bezpečnostní kolegium" vedoucího
Správy TNP B. Pokorného kolegiu ministerstva národní bezpečnosti z 28. června
1950, kde je uveden údaj o 12.000 osobách. V posledním čtvrtletí roku 1949
dochází k jejich stahování a jsou postupně nahrazováni československými
vězni. K 1. lednu 1950 jich v prostoru Jáchymova zbývá na 1500. Přesto někteří
odcházejí až v průběhu roku 1950. To jsou již plně nahrazeni vězni
„domácí" produkce
Přibližná lokalizace všech 18 vězeňských táborů, které byly zřízeny
v ČSR v letech 1949 - 1953 není problémem, i když později (jak sami na naší
stezce uvidíte) byly likvidovány téměř beze stop.
Někdy mají názvy podle obcí, v jejichž blízkosti se nacházely (na Jáchymovsku
Vykmanov I, Vykmanov II, Mariánská, v oblasti Horního Slavkova Ležnice, na Příbramsku
Bytíz), častěji však podle šachet, v jejichž blízkosti byly zřizovány.
Na Jáchymovsku u šachty Bratrství (Ústřední tábor a Bratrství), u šachty
Eliáš (Eliáš I. a Eliáš II), u šachty Rovnosti (v průběhu času byly
také dva tábory stejného názvu Rovnost), u šachty Svornost (tábor
Svornost), u šachty Barbora (tábor Barbora), u šachty Eduard (tábor
Nikolaj). Také na Slavkovsku byla situace obdobná (Svatopluk, Prokop a XII ležely
u šachet stejného názvu) a stejně tábor Vojna na Příbramsku.
Velice rychle byly tyto tábory zaplněny vězni, kteří byli nuceni k namáhavé
vyčerpávající práci v podzemí. Avšak ani toho nebylo dost a nelidské poměry
na táborech po práci nebyly výjimkou. Sami vězni byli v řadě případů svými
vězniteli utvrzováni v přesvědčení, že jsou pouze „muklové" - muži
určení k likvidaci.
Kolik vězňů prošlo Jáchymovskými lágry, tím peklem, které jim
komunistický režim, hlásající rovnost mezi lidmi připravil, se přesně
neví. Na jiném místě si uvedeme některá čísla.
Krátká historie Jáchymova
Od úvodního zastavení můžeš putovat bud' po směru našeho průvodce, nebo
se můžeš vydat i v protisměru. Rozhodni se svobodně sám.
Jestliže půjdeš s námi, tak se vydáš ve směru kolem radnice ke královské
mincovně.
V budově radnice nyní sídlí Městský úřad Jáchymov a městská knihovna,
kde najdeš řadu informací o Jáchymovsku. Budova je hodně stará, vždyť
byla v roce 1531 koupena od hraběte Jeronýma Šlika nákladem 2000 zlatých,
ale není to první Jáchymovská radnice. Ta první se nacházela od roku 1520
do roku 1531 v budově, která stála na Chlehovém trhu (nyní náměstí Na
Slovanech) do roku 1948, kdy byla demolována.
Budova královské mincovny byla značným finančním nákladem zrekonstruována
na počátku devadesátých let. Nachází se zde Informační centrum a pobočka
Karlovarského muzea. Jedinou stálou expozicí jsou prostory dvou místností věnované
době padesátých let našeho století.
Historie této budovy je rovněž bohatá a pohnutá. Byla vystavěna v letech
1534 - 1536, hned na to v roce 1538 vyhořela. Mince se zde razily do roku 1670,
kdy byla ražba mincí přemístěna do Prahy z důvodu nedostatku mincovního
kovu. Pak zde byl archív, museum revolučních tradic aj. Stavebně zajímavé
jsou prostory sklepení a nárožní arkýř.
Po vydání šlikovského horního řádu dne 2. srpna 1518, který dal dolování
nějaký systém a řád a po povýšení Jáchymova na svobodné královské město
6. ledna 1520 za vlády krále Ludvíka II. Jagelonského, nastal rychlý
rozmach důlní činnosti. Šlikové záhy poznali, že jim takto uniká značná
část zisku a zahájili zákulisní jednání o povolení získat mincovní právo
To se jim i za pomoci četných úplatků podařilo a od roku 1519 se nejdříve
ve sklepení hradu Freudensteinu začaly razit hodnotné stříbrné mince (Joachimsthaler).
Tyto mince ryzosti 931/1000 byly všude ochotně přijímány a staly se základem
pojmenování měny USA - dolarů.
V letech 1520-28 za šlikovské éry převyšovala mincovní výroba 3 miliony
tolarů. Samozřejmě se králi nelíbilo, že přišel o bohaté zisky. Dne 29.
srpna 1526 při bitvě u Mohuče zahynul s králem Ludvíkem II. i Štěpán Šlik.
Novým českým králem byl zvolen Ferdinand I. Habsburský a tomu se podařilo
roku 1528 omezit práva Šliků. Byli jmenováni královští mincmistři a v
letech 1534-36 postavena nová mincovna.
Ražba mincí v Jáchymově byla ukončena v roce 1670. Tolary byly hodnotnou měnou
a lze je většinou poznat snadno, protože na jedné straně mince je vyražena
postava sv. Jáchyma.
Od mincovny projdeme kolem historické Šlikovy horní budovy. Ve své době zde
bylo sídlo horního úřadu, kde sídlili úředníci pověření dozorem nad
stříbrnými doly. Po dřevěném krytém schodišti se dostaneš do areálu
dolu Svornost.
Důl Svornost (Einigkeitschachts)
Název Svornost (Jednota) je v používání od roku 1530 na paměť urovnání
sporu dvou těžařů. Patří mezi nejstarší jáchymovské doly. Nejdříve
se zde těžily stříbrné rudy, později rudy kobaltu, arsenu, pak rudy s
radiem na barvy a nakonec uranové rudy. Těžba v něm byla po většinu času
vždy zisková. Již v 17. století se těžby v něm ujalo město a značný
podíl si udrželo až do roku 1843, kdy důl převzala státní zpráva. Těžní
jáma tohoto dolu byla v 60. letech 18. století hluboká 292 metrů.
Všeobecným problémem každého dolování a jáchymovského zvlášť, byl stálý
přítok důlních vod. Řešilo se to vybudováním bud' tzv. dědičných
odvodňovacích štol nebo instalací různých strojů.
Na Jáchymovsku byly vybudovány dvě dědičné štoly - sv. Barbora a sv.
Daniel. Patro sv. Barbory se nachází v hloubce 106 m pod ohlubní (ústím) těžní
jámy a sv. Daniel v hloubce 148 m pod ohlubní jámy, tj. 0 42 m níže. Štola
Barbora byla hnaná přímočaře v délce 3.020 m, její celková délka včetně
všech vedlejších chodeb činila 8.550 m a podchycovala důlní díla různých
dolů v hloubce (323 m). Štola Daniel byla hnaná přímočaře v délce 2.850
m, její celková délka včetně všech vedlejších chodeb činila 10.650 m;
byla zhruba 0 38 m níže pod obzorem štoly sv. Barbory a podchycovala důlní
díla dolů v hloubce 361 m.
V roce 1843 šachtu, úpravnu a povrchové zařízení převzala státní správa.
Současně v roce 1850 došlo k ustanovení dvou samostatných závodů a to východního
c.k. důlního pole s cechem Císař Josef a Vysoká Jedle a západního s
cechem Eliáš a šachtou Rudolfovou a štolami Jiří, Severní, Eliáš,
Fluder, Mathesius a Nebeské koruny (Himmellskronner).
Hlavní těžní šachtou východního pole byla Svornost, hluboká 419 m. Šachta
Císaře Josefa hluboká 300 m, měla sloužit jako větrací. V provozu zůstaly
i dvě dědičné štoly, to je Barbora a Daniel, neboť to byly hlavní
komunikační tepny obou dolových polí. Potom se začalo s dalším hloubením
jámy pod 12. obzor, při němž vytryskl 12. března 1864 v hloubení v hloubce
532 m pod ohlubní jámy pramen vody o teplotě 22,5-25 °C.
K odvozu vytěžených hlušin od jámy Svornost na odval vzdálený 700 m byla
v roce 1882 zřízena zastřešená úzkokolejná dráha. Poněvadž také během
druhé poloviny 19. století došlo k trvalému poklesu cen uranových barev a v
devadesátých letech k poklesu ceny stříbra, bylo rozhodnuto zastavit 1. května
1901 provoz ve východním poli. Tím se postupně zatopila všechna důlní díla
až k obzoru dědičné štoly Daniel (148 m pod ohlubní jámy), takže jáma
Svornost se zatopila až do výše 532 - 148 = 384 m. Ale nový prvek - radium
zachránilo doly před zánikem.
Ke zvýšení těžby, ale již v souvislosti s objevem radia, došlo po vzniku
samostatného československého státu. Jáchymovské doly převzala československá
státní správa. V době od roku 1922 do roku 1924 byl otevřen důl Svornost.
Za okupace zde Němci intenzívně těžili uranovou rudu, to však nebylo nic
proti tomu, jak se zde rozjela těžba v padesátých letech.
14. června 1964 důl Svornost byl předán do správy Československých státních
lázní. Na patře Daniel byla vyražena nová štola Curie o celkové délce
2.390 m, která přivádí léčebné vody do lázeňských objektů. Později
byla vyražena „Nová odvodňovací štola Svornosti".
Je to jediný důl, který vlastní lázně a je to poslední důl na Jáchymovsku,
který je, jakž takž, funkční.
Od dolu Svornost budeš pokračovat po silnici ve směru Nové město. Záhy
dojdeš k místu výstavby Hornického skanzenu.
Hornický skanzen
Je budován Hornickým spolkem Barbora Jáchymov, který
vznikl v roce 1996 jako občanské sdružení.
V současné době lze na místě vidět první výsledky nelehké práce členů
spolku. Je zpřístupněna a zabezpečena první část díla v podzemí. Štola
č. 1, která se začala razit 1. července 1952 a je dlouhá k čelbě cca. 260
m. Na své trase má několik odboček, které vedou po sledných chodbách k
dobývkám.
Hned na začátku tohoto díla si můžeš všimnout na 11 m katru (vrat) svařených
s důlních kolejí a na cca. 25 m vrat z vodního potrubí, které sloužily
jako zajištění, aby štolou neutekli vězni z podzemí.
V záměrech členů spolku je potom překonat výškový rozdíl cca. 40 m a
dostat se na patro štoly Vysoká jedle, která byla ražena v době středověkého
dobývání stříbrných rud. Tato štola je dlouhá cca. 120 m.
Protože členové spolku budují skanzen vesměs z vlastních prostředků, je
těžké nyní říci, kdy bude celý skanzen zpřístupněn.
Naučná stezka pak pokračuje po silnici nad skanzenem doprava kolem budovy vodárny,
po vrstevnici na místo, kde stával tábor
Svornost.
Svornost - krycí značení K
Dne 4. 12. 1949 převzala zpráva velitelství Stanice SVS Ostrov tábor na dole
Svornost. Jednalo se o tábor po německých zajatcích. Počet zajatců v táboře
není znám.
Tábor ležel v katastru boče Jáchymov poblíž dolu Svornost. Tvořily ho dřevěné
baráky, samostatná kuchyň, menší skladiště, kotelna a umývárna a malý
barák se spolkovou místností a jevištěm. Tábor opustili váleční zajatci
dne 3. prosince 1949 v ranních hodinách. Skupina 50 trestanců tábor uklidila
a baráky schopné obývání byly desinfikovány. Poté v nich bylo umístěno
405 vězňů. Zbývající dva baráky musely být ještě upravovány a počítalo
se s tím, že celková kapacita tábora bude sloužit pro 600 vězňů. V
letech 1951 a 1952 zde však bylo více jak 700 lidí. (3.5.1951 - 750 vězňů,
1.9.1951- 720, pokles nastal až v roce 1953).
O poměrech v lágru se můžeš, vážený čtenáři, dočíst v knihách
Karla Pecky, který zde strávil několik let otrocké práce.
Lágr Svornost byl nad šachtou na horním konci Jáchymova a vedlo k němu něco
přes dvě stě šedesát schodů, jako v Mauthausenu, po nichž se po směně
dost těžce stoupalo. Navíc se po nich chodilo na brigády a pro pitnou vodu,
která v táboře nebyla. Dne 30. září 1950 se o útěk ze schodiště
pokusili dva vězňové Rudolf Kindl a Ilja Stalev Chubenov. Byli však dopadeni
a na místě zastřeleni.
Tábor byl zrušen 29. října 1954.
Z místa bývalého lágru Svornost, které je v současné době vyřezáno a
kde se z lágru dochovaly pouze korekce (samotky), se vydáš proti proudu Jáchymovského
potoka. Procházíš kolem zařízení jáchymovského vodovodu, které je již
samo o sobě zajímavým dokladem technického umu a dovednosti našich předků.
Pod naší trasou na silnici z Jáchymova na Boží Dar je pod zatáčkou jedno
z mála zachovalých ústí středověkých štol - ústí štoly Leithund. Je
samozřejmě znepřístupněné zabetonováním.
Pomalou procházkou dojdeš na místo, kde býval Městský rybník (Stadtteich).
Cestou si můžeš v terénu všímat stop, které tu zanechal běsnící vodní
živel po protržení hráze rybníka.
Městský rybník (Stadtteich)
Rozvoj jáchymovského hornictví potřeboval množství dřeva a vody. Proto
byl vybudován důmyslný systém kanálů a nádrží, které přiváděly vodu
do dolů, ke strojům v dolech a úpravnách.
Nejznámější jsou tři rybníky, z nichž kolem dvou naše trasa také povede
- Městský rybník, Špičácký rybník též zvaný Seidlův rybník cca. 10
minut od Abertamské křižovatky a Heinzův rybník v Eliášském údolí. Všechny
byly založeny uměle v 16. století. Jsou známy údaje z 18. století, kdy se
uvádí, že poskytují jáchymovským důlním závodům ročně 97 400 m3
vody. Úhrnná délka všech vodních struh činila 7 595 m.
V místě, kde se nacházíme býval tzv. Městský rybník (Stadtteich). Byl
založen v roce 1552 v údolí Jáchymovského potoka podle plánů Antona
Reisse a Jakuba Gensse.
Byl určen jako zásobárna vody pro pohon strojů v dolech v letním a zimním
období, kdy bylo vody nedostatek. Výškový spád Jáchymovského údolí a příznivé
rozmístění jednotlivých dolů dovolovalo dosažení naprosto hospodárného
využití hlavního proudu pohonné vody, který byl usměrňován následujícím
způsobem. Nejdříve byl veden na vodní kolo těžného žentouru dolu Vysoká
Jedle, pak na vodní kolo stoupoven tohoto dolu, přičemž část se odváděla
ke krytí spotřeby stoupoven a plavíren tohoto dolu, potom na vodní kolo těžného
žentouru dolu Svornost, pak na vodní kolo stoupoven tohoto dolu a vodní kolo
stoupoven a plavíren dolu Svornost, odtud na vodotěžná čerpadlová zařízení
dolu Svornost a z nich teprve odtékala dědičnou štolou Danielovou do potoka.
Dne 29. dubna 1593 se rybník poprvé protrhl a způsobil velké škody ve městě.
Znovu musela být postavena hráz rybníka.
V 19. století byly do rybníka sypány odpady hlušiny z blízkých štol. Když
však zde po několika letech pomřely všechny ryby, bylo sypání hlušiny do
rybníka městskou radou zakázáno. Šlo zřejmě o chemickou otravu ryb sloučeninami
arzénu, vizmutu a kobaltu.
Roku 1930 zde bylo zřízeno městské koupaliště s idylickou lesní restaurací.
Voda však bývala dost studená. Též se zde půjčovaly loďky k projížďce
po rybníce.
Po druhé světové válce byl rybník nazván jezírkem.
Na jaře 1981 při jarním tání znovu došlo k protržení hráze rybníka. Nápor
vody způsobil živelnou potopu v horní části Jáchymova.
Od místa bývalého rybníka pokračuješ okolo dvou bývalých provozních
budov dolu Nikolaj na místo, kde stával tábor Nikolaj.
Počet vězňů aneb
trocha statistiky
Je na čase si říci, kolik vězňů a jakých tady v Jáchymovských lágrech
pobývalo.
Stavy vězňů
Předem je nutno říci, že tyto údaje se shání nejobtížněji a existuje
mnoho rozdílných údajů. V letech 1918 - 1937 byli ve věznicích průměrně
7 393 vězni.
k 1. 1. 1938
celkem 6 168 vězňů - z toho 22 politických
k 1. I1. 1949 dle zprávy tzv. Pillerovy komise bylo mezi celkovým počtem vězňů
v českých zemích (23.141 osob), 6 136 vězňů pro delikty protistátní
k 1. 3. 1950 Pillerova komise
z celkového počtu 26.748 vězňů v českých zemích - 8 491 pro delikty
protistátní
Str B.
k 1. 5. 1950 Pillerova komise I. z 28 281 - již 9.765 protistátních
k 15. 5. 1950
celkem 32.638 - 11.026 politických, 10.621 retribučních, 9.634 kriminálních,
1.357 černý obchod Pillerova komise str. 34 tj, 33,7% politických, 32,5%
retribučních, 29,7% kriminálních a 4,1%vězňů pro černý obchod
Podle sociální příslušnosti bylo v ČS ve vězení za protistátní činy
11.026 osob, největší počet představovali dělníci 3.488 tj. 31,6 a úředníci
- nižší 3.082 tj. 28%, vyšších 961 tj. 8,7%, rolníků 1.119, 1.193 živnostníci
a maloobchodníci, 306 velkoobchodníků, podnikatelů a svobodných povolání,
772 ostatní povolání a u 105 nebyla sociální příslušnost zjištěna, počátkem
října 1950 - 9.606 retribučních
k 13. 10. 1950 v těžkém, lehkém a potravinářském průmyslu, v zemědělství
a veřejné správě pracovalo 18.313 vězňů.
k 1. 3. 1951 - 15.125 politických.
Pokud jde o počet osob zatčených StB, činil v roce 1951 2.977 jednotlivců a
3.112 osob zatčených ve skupinách, v roce 1952 3.365 jednotlivců a 1.089 zatčení
ve skupinách tj. 16.010 osob celkem. Pillerova komise I.
k 1. 10. 1952 celkem 40.370
k 1. 1. 1953 celkem 46.021
k amnestii v květnu 1953 celkem 46.675
Na amnestii v květnu 1953 bylo propuštěno celkem 15.379 vězňů po
amnestii 1955 na amnestii bylo propuštěno 7.222 vězňů, v NPT a vězeních zůstalo
celkem 21,755 osob
k 1. 4. 1956 - zůstává již jen 289 retribučních ,k 1. 3. 1959 celkem
39.383 - cca. 9.000 politických
k 1. 10. 1959 38 nápravně pracovních táborů a 23 věznic celkem 34.337
k 1. 4. 1960 bylo ve výkonu trestu za činy tzv. protistátní, zahrnující
postih jak protistátní činnosti,tak i činnosti politické 8.708 odsouzených.
Za kriminální viny bylo 22.214 osob.
Zpráva Pillerovy komise Charta 77 vydala Dokument č. 16 O Československém vězeňství
kde str. 176 uvádí tato čísIa
rok
1958
1961
1964
1967
1968
1969
1970
1971
1972
1973
1974
1975
počet politických vězňů
4337
2740
757
2512
111
942
1576
561
582
279
272
206
Počátkem roku 1953
pracovalo v Jáchymovských uranových dolech na 15.000 vězňů, kolem roku
1959 stále ještě téměř 4.000. Zdá se být pravděpodobné, že každý
druhý muž, vězněný v Československu v letech 1949 - 1960 prožil alespoň
část svého trestu v některém vězeňském táboře, zřízeném v oblasti těžby
uranu.
O stavu vězňů v táborech byl pravidelně informován ministr spravedlnosti
Alexej Čepička. Od 10. srpna do 20. srpna 1949 se stav zvýšil o 794 osoby (z
2.087 na 2.881). Ke konci roku 1949 cca. 4.112 osob. Plán, že do konce roku
1949 má být na Jáchymovsku 5.500 vězňů nebyl splněn, neboť tábory ještě
nebyly plně uvolněny německými zajatci. Bylo rozhodnuto, že do konce roku
1950 se musí zvýšit početní stav vězňů na 8.500 osob. K 31. 12. 1950
bylo zde skutečně umístěno 8.570 odsouzených. Vězni se sem dostávali
podle toho, jak doly oznamovaly dokončení výstavby ubytovacích baráků, tak
např. k 30. září 1950 zde bylo 6.989 vězňů.
Počátkem července 1951 zde bylo cca. 9.700 vězňů. Již 29. září 1951
bylo v táborech 10.974 vězňů (bez tábora Vojna). K 1. 3. 1953 činil 14.996
vězňů. Po amnestii ze 4. května 1953 se snížil počet o 4.035 vězňů a
další údaj z 1. I. 1954 hovoří o 13.981 vězni.
V červnu 1951 bylo z 31.380 vězňů pracujících v ČSR 9.589 zaměstnáno v
uranových dolech. Ve vězeňském ústavu Ostrov byli k 12. 3. 1952 zařazeni
12.623 vězni , mimo tábory 145 vězňů, celkem tedy 12.768 vězňů. Státně
bezpečnostních vězňů (politických) do 3 let trestu bylo 1.222 (9,6%), od 3
do lO let 2.762 vězni (21,6%), nad 10 let 3.747 vězňů (29,3%. Méně početná
skupina byla kriminálních vězňů - do 1 roku 1.236 (9,7%), 1-5 let 2.825
(22,2 a nad pět let 976 (7,6%).
Koncem srpna 1952 zde bylo kolem 8.000 vězňů politických (odsouzených státním
soudem) a kolem 5.500 ostatních vězňů.
V oblasti Horního Slavkova končí nasazení vězňů již v roce 1955. Na Jáchymovsku
nasazení vězňů končí v dubnu 1961.
Je prokázáno, že do roku 1961 poznalo bědný život v táborech ostrovského
vězeňského zařízení kolem 65.000 lidí.
Pan Tigrid v jedné své knize uvádí tento údaj: „Pro údajné politické
delikty bylo v období 1948 - 1953 odsouzeno přes 100.000 osob, z toho přes
40.000 osob k trestům delším 10 let". Oficiální údaje navíc uvádí,
že v letech 1948 - 1960 bylo popraveno v ČSR z politických důvodů 234 osob,
z toho do konce roku 1953 207 osob. Viz údaje publikované v MF Dnes dne
25. února 2000. Nachází se zde i jmenný seznam popravených.
O všech rozsudcích trestu smrti rozhodovaly příslušné stranické orgány,
bezpečnostní komise ÚV KSČ, později politický sekretariát UV KSČ. V
letech 1951 - 1954 schválil jenom politický sekretariát ÚV KSČ 148 trestů
smrti. Viz: Pillerova komise I.
Nejtragičtější na tom je, že v řadě případů byli vězněni lidé, kteří
se provinili jen tím, že byli nové vládě nepohodlní, chtěli žít ve
svobodné zemi a podobně. Byli s nimi samozřejmě i lidé, kteří se sem
dostali oprávněně - zloději, vrazi a jiní, ale ani tito si nezasloužili
nedůstojné podmínky, kterými se lágry vyznačovaly. Na druhé straně byla
i snaha režimu, co nejvíce politických deliktů zakrýt kriminalisovanými
činy.
Na místě, kde býval lágr
Nikolaj, v současné době nenajdeš nic. Možná je tomu tak
proto, že dle svědectví řady vězňů patřil k táborům s nejhorším režimem.
Nikolaj krycí značení A
Původně zde byl zřízen v období mezi měsíci dubnem a zářím 1950 Tábor
nucených prací /TNP/. K 17. únoru 1951 byl zrušen Tábor nucených prací /TNP/
Nikolaj. Tábor k 1. 6. 1951 převzalo od ministerstva národní obrany
ministerstvo spravedlnosti a v říjnu nebo listopadu byl zřízen tábor
Nikolaj.
Tábor patřil na Jáchymovsku k větším táborům, proslul i nelidským týráním
vězněných. Stav vězňů činil k 1. 9. 1952 -907, k 1. 3. 1953 -832 osob. Přístup
k pracovišti na šachtě Eduard, vzdálené od tábora kolem 800 m,
komplikovala frekventovaná silnice, kterou nebylo možno přetnout koridorem z
ostnatého drátu.
Proto byli vězni dopravováni tzv. ruským nebo „jáchymovským„ autobusem.
Zařízení to bylo velice jednoduché, ne však příliš humánní. Jedna směna,
tj. sedmdesát až sto padesát mužů, nastoupila v pěticích, řady i zástupy
těsně semknuté. Tento živý balík omotali bachaři ocelovým lankem asi 6
mm silným a konce lana opatřené okem zamkly k sobě visacím zámkem. Krajníci
v pochodovém tvaru museli přidržovat lano, které se jim nemilosrdně zařezávalo
do těla. Pokud bylo dobré počasí a dobrá cesta, dalo se i v takto nahuštěné
formaci pomalu dokolébat nebo doškobrtat z lágru na šachtu. Horší bylo,
když zapršelo a gumové boty vázly v bahně. Když mrzlo, lidský balík se
šinul kupředu i do stran jako živé sáně.
Navíc režim v táboře byl jedním z nejhorších. Místní velitel
Schamberger, známý jako Prasečkář, se dle mínění vězňů vyrovnal
krutosti Palečka z Rovnosti. Schamberger si vybral desítku výtečníků a
vytvořil z ní na Nikolaji komando, kterému velel konfident gestapa Břetislav
Janíček. Zastupoval ho Kužela, který si odpykával trest za vykrádání
hrobů. Janíček a Kužela byli „táboráci". Desetičlennou sestavu
komanda dále doplňovali Vaksa, Sýkora, Řezníček, Boháč, Staněk a Bareš.
Všichni seděli za kriminální zločiny. Bareš byl původně řezník. Seděl
za to, že do salámů mlel mršiny. Všichni do jednoho to byli zvrácení
sadisté, kteří dobrovolně a horlivě šikanovali, udávali, zavírali do
korekcí a dokonce tloukli své spoluvězně za nepatrné výhody, které jim
bachaři a velitel tábora poskytovali.
V roce 1955 došlo na lágru k mimořádné situaci a pro poměry v lágrech
neobvyklé. Došlo k sestrojení dvou tajných radiopřijímačů. Hlavní podíl
na této záležitosti měli bývalí skauti, zejména Radek Pavlovic a Béďa
Veselý, oba z Mladé Boleslavi... Jeden bateriový pro Rovnost, druhý síťový
pro Nikolaj. Záležitost s radii praskla v roce 1957, což byla na poměry v lágrech
poměrně dlouhá doba.
Dne 4. června 1958 informoval náčelník Ústředního tábora Ostrov celoútvarový
výbor KSČ při Správě MV Jáchymov o činnosti součástí nápravných zařízení.
Ve zprávě je také termín likvidace NPT Nikolaj k 1. 7. 1958.
Namátkou ze vzpomínek vězňů:
... uvědomovali jste si, že jako vězni pomáháte svou prací něčemu, co
slouží velmocenským choutkám právě Vašich věznitelů?
Ano, to je obrovský problém. Už jsem o tom chtěl někde mluvit, ale možná
je příležitost právě teď. Na Nikolaji, v té horší, ale nikoli kritické
etapě přivezli transport jehovistů, sekty, která odmítá zbraně. Byli
odsouzeni právě za to ... Tehdy hrozný zločin, takže každý dostal od
deseti do patnácti let. Následoval transport a měli jít kopat uran!
Nastoupili, ale pochopitelně na směnu odmítli jít. Celá parta asi dvaceti
lidí se tak vzápětí ocitla v korekci celkem legrační, protože než
postavili novou, tvořilo ji sklepení přehrazené dřevěnou přepážkou, za
kterou bylo skladiště brambor. Seděli tam a zpívali své písně, jejichž
melodie se nesly nahoru... Díky těm bramborám neumřeli hned, ale jak jsme
den za dnem chodili okolo, jejich zpěv slábl. Až po takových deseti dvanácti
dnech už byl velice slaboučký a jednou jsme přišli ze šichty a bylo ticho.
Pak přijel náklaďák, naházeli je na něj, většinou v bezvědomí a
odvezli je pryč...
Po stávce na Nikolaji jste v korekci strávil čtrnáct dní?
Tehdy jsem se ocitl v právě dostavěné korekci, baráčku bez podsklepení,
ve kterém bylo asi pět a pět cel. Xylolitové podlahy, úplně hladké stěny,
žanek, armované sklo v okně s venkovním plechovým krytem, nade dveřmi v
nedosažitelné výši světlo, to bylo veškeré zařízení prostoru asi třikrát
necelé dva metry. A pak už jen vlhkost a zima - největší problém. Po zdech
kanuly krůpěje vlhkosti, které tvořily na zemi louže, všude syrovost
novostavby.
Den jsem strávil pochodem po cele: odebrali nám vrchní oděv, byl jsem jen ve
spodním prádle a bagančatech bez tkaniček, takže bylo třeba se zahřát.
... (Pecka: Hry doopravdy str. 92) Ze vzpomínek Oldřicha Klobasy: (tábor
Nikolaj)
Pohled na tábor ve mně vyvolával představu německých koncentráků, jak
jsem je vídal ve filmech a na fotografiích. Široké prostranství nástupiště,
dřevěné baráky, několikanásobné oplocení s ostřelovacími pásmy.
Naprosto stejné to však nebylo - nikde žádný komín krematoria a nápis na
bráně nehlásal Arbeit macht frei, ale pěkně po našem: Prací ke svobodě.
Starší tábora se jmenoval Břetislav Jeníček číslo 017562, odsouzený za
spolupráci s gestapem na doživotí.
Zdraví vězňů dostal na starost jistý Jan Kobierovski z Brna. Medicínu
nikdy nestudoval, trochu znalostí z oboru načerpal v německé armádě, kde působil
jako saniťák. Byl to člověk, jakého vedení potřebovalo.... Podstatné
bylo, že vyhovoval náčelníku Schambergerovi a osvětovému Kulhánkovi. Na
ostatním nezáleželo.
Starším tábora, jakýmsi vedoucím z řad vězňů, byl již jmenovaný Jeníček.
K ruce měl dva pomocníky stejného ražení - Michala Malého a Miroslava Kuželu.
Tato trojice výtečníků měla hlavní podíl na situaci, která v příštích
měsících panovala na Nikolaji a „proslavila" ho na celém Jáchymovsku.
Muklové v nápravném zařízení MV, označením NPT A, tvořili tři
kategorie delikventů. První zahrnovala odsouzené lidovými soudy podle tzv.
retribučního zákona - Němce, kolaboranty, slovenské fašisty. Ve druhé
skupině se nacházeli odsouzení okresními soudy za kriminální delikty. Tu
poslední představovali „političtí" vězni, kteří ve stále hojnějším
počtu přicházeli od státního soudu, vesměs s vysokými tresty, udělenými
na základě zákona 231na ochranu republiky.
Na přelomu roku 1951-52 byla na Nikolaji nejpočetnější skupina první. Patřilo
k ní dokonce několik osobností z nacistické éry - poslanec Říšského sněmu
Fritz Kellner, litoměřický oberlandrát Remplik, povereník Slovenského státu
Viliám Šmudlík, vyslanec Parol Murgaš, velitel Tisovy osobní stráže Štefan
Rabina a jiní ... Nás politických bylo v té době 15-20%. Je pravda, že občas
docházelo mezi nimi a retribučáky ke kontroverzím, tyto výměny však nepřekračovaly
určité hranice. S Němci se dalo vyjít. Nejhorší stvůry pocházely z řad
kolaborantů českého původu, opovrhovaných jak rodilými Němci, tak poctivými
Čechy. Právě z těchto darebáků vzešla trojice kápa.
Za této situace se nelze divit, že jednou zábav obnovených na Nikolaji bylo
přenášení kamenů z jedné hromady na druhou... Pro větší legraci se dá
zpestřit pokusem: zvýšenou účinnost má po noční směně na šachtě...
Takto uplatňovaná politika vedení tábora přinesla poměrně rychle plánované
výsledky. Retribuční a kriminální vězni... raději podepisovali závazky a
od politických se distancovali. Část těchto deklasovaných živlů dokonce
úspěšně přistoupila na nekalou hru režírovanou osvětovým a začala
vystupovat coby uvědomělá dělnická třída. V rámci lágru se tato jinak
nepřípustná komedie tajně podporovala, protože byla v souladu se záměry
Schambergerova vedení.
Kampaň měla vyvrcholit v neděli... Na tento den se připravoval „pochod
reakce", nová maškaráda... vše však vyvrcholilo o den dříve... Banda
zmanipulovaných individuí, povzbuzujíc se navzájem, zamířila k baráku č.
I, kde až na výjimky bydleli vězni od státního soudu. S pokřikem „Postřílet
reakci!" vtrhla na světnice a vyháněla nás ven...
Vše bylo ukončeno náčelníkem, který si uvědomil, že záležitost, značně
vybočující z rámce předpisů, by pro něj mohla mít nepříjemné důsledky.
Postele v barácích byli dvouposchoďové. Na cimře bylo 12 - 24 postelí, na
baráku bylo v průměru deset cimer, tudíž.220 - 240 muklů. Obytných baráků
bylo čtyři, pátý barák byl trestní, poloviční velikosti. Na lágru tudíž
po roce 1953 bylo cca. 950 - 960 lidí. Útěky
Vnější ostrahu trestaneckých pracovních táborů na Jáchymovsku a
Slavkovsku a střežení vězňů v uranových dolech prováděli sice příslušníci
útvaru SNB Jeřáb od 1. února 1949, ale útěkům nezabránili, touha po
svobodě byla silná. Roku 1949 uprchli 143 vězni, roku 1950 98 vězňů, roku
1951 156 vězňů.
I na Nikolaji se uskutečnilo několik úspěšných pokusů o útěk, dokonce i
z vězeňského autobusu. Jiný pokus byl podkopem z tábora. Bohužel osud většiny
útěkářů byl tragický.
Z místa, kde stával tábor Nikolaj budeš milý čtenáři pokračovat po
silnici, po které pravidelně putoval „jáchymovský autobus" na místo
bývalého dolu Eduard. Nyní se zde nachází středisko zimních sportů a základnu
zde mají biatlonisté.
Je také na čase, aby ses seznámil s údaji, jaké množství uranové rudy
bylo jáchymovskými doly vytěženo a dodáno SSSR. Těžba rudy
Podobně, jako se liší počty vězňů v jáchymovských dolech, tak jsou uváděny
různé údaje o množství vytěžené rudy v Jáchymovských dolech a hodnotě,
která byla vyvezena do SSSR.
V letech 1896 - 1913 se pohybovala roční produkce mezi 1,4 až 6,6 t U30g
v letech 1928 - 1938 zhruba mezi 6,57 (v roce 1938) a 19,3 t U (v roce
1932).
letech 1853 - 1945 rudy ve výši 650 t U (dle jiného údaje bylo rudy mezi 450
až 500 tun U).
1949 - 134.951,5 kg
1950 - 281.360,0 kg
1951 - 527.176,8 kg
1952 - 816.300,0 kg
V každém případě z výše uvedených čísel jasně vyplývá, jak byla pro
SSSR důležitá těžba v jáchymovském revíru hlavně prvních deset let po
druhé světové válce.
Pro úplnost uvádím, že v knize Viléma Hejla: „Zpráva o organizovaném násilí"
jsou uváděna ještě mnohem vyšší čísla.
Objem důlních děl v jáchymovském revíru : rok 1946 až 1964
1.102 866 m
Z místa bývalého dolu Eduard můžeš pokračoval podél Eliášského potoka
k místu, kde v 50tých letech stál doslova největší důlní průmyslový
komplex Jáchymovska.
Dojdeš na místo, kde stály během doby dva tábory s vězni. Byly tu ubytovny
pro civilní zaměstnance, několik jam a štol, hlavně úpravna uranové rudy.
Na komplex Eliáše těsně navazoval důl Rovnost s táborem a po potoku níže
Eva a Adam. O rozsahu těžby dává tušit množství hald v okolí.
V údolí, kde stál tábor Eliáš, se můžeš dát po lesní cestě doprava a
zhruba po 20 minutách chůze stoupáním dojdeš na místo, kde stával tábor
Barbora.
Vršek - Barbora
Tábor nucených prací Vršek je uváděn již prosinci roku 1949.
K 25. únoru 1951 byl zrušen tábor nucených prací /TNP/ Jáchymov - Vršek.
Tábor k 1. 6. 1951 převzalo od ministerstva národní obrany ministerstvo
spravedlnosti.
V červnu nebo srpnu 1951 byl zřízen tábor Barbora.
Podobně jako Vojna a Nikolaj proslul nelidským týráním vězněných. Ležel
na otevřeném svažitém terénu pod kótou 1.004 m.n.m., a tak byl nejvýše
položeným táborem na Jáchymovsku. Tvořili jej pouze tři dřevěné baráky,
obývané zpočátku 250 - 450 vězni. S největší pravděpodobností byly další
baráky dostavěny, protože v protokolu o předání funkce náčelníka tohoto
tábora z 1. října 1956 se uvádí stav vězňů 828, stav příslušníků nápravných
zařízení 65. V návrhu z 25. 5. 1956, kterým se doporučuje zrušení nápravně
pracovního tábora Barbora, byla odhadnuta kapacita tábora na 1.100 odsouzených.
Až k 30. březnu 1957 byl konečně tábor Vršek (Barbora) likvidován. Obytné
budovy tábora měly sloužit zaměstnancům dolu Barbora.
V současné době je zde rekreační komplex s tenisovým kurtem a halda, z
které je postupně odebírán materiál.
Tábory nucených prací (TNP)
Podnětem pro jejich zřízení byl XI. všesokolský slet v Praze, který proběhl
v roce 1948 za hojné účasti a velkého zájmu veřejnosti. V hlavách nejvyšších
představitelů KSČ vznikla myšlenka, jak neutralizovat působení
„protidemokratických sil". Byly zřizovány na základě zákona o zřízení
TNP pro osoby vládnoucí moci nepohodlné, které však nemohla vždy trestně
postihnout.
První TNP byly zřízeny již v roce 1949 a na Jáchymovsku jich bylo několik
- Vršek, Barbora, Plavno, Nikolaj a Vykmanov. Celkem bylo zřízeno kolem 25 táborů
a rok po vydání zákona v nich bylo na tři tisíce osob obojího pohlaví.
TNP vznikaly ve všech krajích, dobové zprávy uvádějí na 120 odboček
(detašovaných pracovišť). Kapacita TNP byla kolem 35 tisíc míst, předpokládá
se, že těmito tábory prošlo na 80 tisíc osob.
Pokud se, vážený čtenáři, nevydáš na Barboru, můžeš pokračovat po
cestě d.11 a dojdeš místu, kde vztyčili oldskauti z Karlových Varů
symbolický kříž na paměť vězněných z řad skautů a skautek. Stalo se
tradicí, že se zde scházejí vždy o sobotě nejbližší sv. Václavu skauti
a skautky, aby uctili památku svých bratří a sester.
Cestou k Eduardu a od Eduardu k Eliáši jsi minul dvě zastavení věnované
ekologickým tématům Ekosystém Jáchymovska
V přirozených porostech převažoval buk lesní, přimíšen byl smrk ztepilý
a jedle bělokorá, podrost tvoří hlavně tráva třtina chloupkatá a místy
porosty brusnice borůvky. Jednostrannou snahou pro zvýšení produkce této
„továrny na dřevo" byl v posledních dvou letech nahrazen přirozený
les jednotvárnou, druhově chudou smrčinou. Ta ovšem trpí emisemi, kůrovcem,
větrnými kalamitami, okusem zvěře ...
Ze zajímavějších druhů můžeme na březích vodotečí pozorovat mohutné
rostliny čivce alpského a několik druhů kapradin, např. kapraď rozleženou
či papratku horskou. Horský charakter lesa dokládá výskyt nejmenší sovy
Evropy - kulíška nejmenšího, kterého spíše zaslechneme, než uvidíme v
jasném předjaří. Typickým zástupcem horské fauny hmyzu je střevlík
Linncův.
Ekosystém Horkého rybníka
Velice chladná, kyslíkem bohatá a živinami chudá voda Eliášova
potoka a rybníčků na něm vytvořených je osídlena poměrně chudou, ale za
to zajímavou florou a faunou. Můžeme zde pozorovat hejna vzácné střevle
potoční, ojediněle se vyskytuje čolek horský u skokan hnědý. Ve skulinách
hrází a břehů pravidelné hnízdí skorec vodní a konipas horský.
Botanicky zajímavou lokalitou je sjezdovka nad Horkým rybníkem.
Klimaticky extrémní
podmínky Jáchymovska - jedné z nejchladnějších a na srážky nejbohatších
oblastí v Čechách - dokládá výskyt plavuníku alpského, jehož domovem je
především severní Evropa.
Na Eliáši se nacházely dva tábory:
Eliáš I. a Eliáš II. Eliáš I. krycí označení N
Čtvrtý trestanecký pracovní tábor byl zřízen dne 29. července 1949 na
dole Eliáš, kde byl dříve umístěn zajatecký tábor. Do tohoto tábora,
jehož prvním velitelem byl jmenován štábní strážmistr SVS Candra, bylo přemístěno
518 vězňů.
K 20. 8. 1949 je v táboře 583 trestanců.
Na táboře Eliáš bylo ubytováno ve čtyřech dřevěných barácích 647 vězňů,
z nichž 588 pracovalo v dolech. V jednom baráku byla zřízena krejčovská a
obuvnická dílna, lékařská ošetřovna a oddělení pro nemocné. Chyběla
sušárna.
K táboru Eliáš I. v letech 1949 - 1950 se vztahuje toto vyjádření jednoho
vězně: „Ochrana proti záření veškerá žádná, zdravotní péče minimální,
péče o zuby žádná. K zubaři jsme chodili na Rovnost, to ovšem jen pár, a
když bachaři neměli chuť, tak se prostě nešlo".
V druhé polovině roku 1951 byl zrušen tábor Eliáš I. Halda, na které stál
tábor Eliáš I. (nazývaný i Starý Eliáš nebo Horní Eliáš), se začala
bagrovat a materiál se odvážel k dalšímu zpracování.
Eliáš II. krycí označení N
Tábor Eliáš II. byl převzat až 8. prosince 1950. Tohoto dne tu bylo umístěno
328 vězňů, koncem prosince již 618.
Výstavba nových táborů, zvláště pak Eliáš II., byla provedena velice
nedbale. Baráky byly postaveny v hrbolatém terénu, který nebyl předem vůbec
připraven. Roh jednoho z nich přesahoval nad řečiště bystřiny, proto
musel být teprve dodatečně podložen betonovými rourami. Společný záchod
byl postaven 6 metrů od kuchyně.Tábor byl vzdálen od šachty asi 300-400
metrů. Tábor Eliáš II. byl zrušen k 1. dubnu 1959.
Z prostoru Eliáše můžeš pokračovat po silnici podél potoka dál směrem
na obec Mariánskou. Tato je vzdálena zhruba slabou hodinu chůze místy náročným
terénem.
Mariánská krycí značení
B Osada Mariánská (Mariasorg) byla založena v době počátku těžby stříbrných
rud na Jáchymovsku. Podle pověstí zde žil v poustevně poustevník Jan
Niavius, který prorokoval velkou slávu horního města, pád i nový rozkvět.
V 16. století vznikla na území Mariánské osada nazývaná Nový Sorg.
Po třicetileté válce byla na místě bývalé poustevny v letech 1692-93
postavena dřevěná kaple a místo označeno jako Mariasorg. Roku 1699 hornické
bratrstvo na místě kaple vystavělo poutní kostel Panny Marie s prosbou, aby
sláva Jáchymova byla opět obnovena.
V roce 1754 byl poutní kostel propůjčen řádu kapucínů, kteří zde v
letech 1754-56 vystavěli druhý kostel a kapucínský klášter (1760).
Po celé 18. a 19. století byla Mariánská oblíbeným poutním a církevním
místem, kde zejména o Mariánských slavnostech panoval čilý ruch. Na pěkném
prostranství před kostelem stály krásné stoleté lípy.
Původně sem vedla cesta z Jáchymova od Anenského náměstí (dnes Na
Slovanech), pokračující přes bývalé Mathesiovo náměstí (zmizelo pod
odvalem dolu Svornost po druhé světové válce), táhlým Popovským údolím
do Popovského vrchu až na výšinu nad dnešní Mariánskou. Dnes je tudy přístup
vlivem rozsáhlých hald dolů Svornost a Josef naprosto znemožněn.
Roku 1948 byl kapucínský klášter zrušen a objekt přeměněn na vyšetřovnu
ve správě ministerstva vnitra. Celá stavba kostela byla pro chatrný stav v
roce 1964 odstraněna a demolována.
Při původní osadě vybudovaly Jáchymovské doly n. p. po roce 1948 pro své
zaměstnance hornickou osadu (50 dřevěných dvojdomků), která byla po
likvidaci dolů 1962 přeměněna na rekreační středisko řady podniků.
U silnice před ÚSP je dosud patrná kamenná zeď klášterní zahrady.
Trestanecký pracovní tábor byl zřízen dne 4. června 1949, kdy
sem bylo posláno 209 vězňů z Vykmanova. Pracovali na šachtách Eva a Adam.
Byl to druhý tábor v oblasti. Prvním velitelem se stal vrchní strážmistr
SVS František Kozák.
Ke dni 20. 8. 1949 bylo v táboře 483 lidí, k 22. 10. 1949 435 trestanců, pro
doly pracovalo 394 osoby.
Roku 1950 byly postaveny cely v klášteře na Mariánské. Vězněné střežili
a vyslýchali příslušníci útvaru Jeřáb. O nelidských výsleších na
Mariánské byla vydána řada svědectví. Vyšetřovací skupiny byly zrušeny
pravděpodobně v první polovině roku 1951 a dále v pravomoci útvaru Jeřáb
nebyly.
Na základě dohodnutých zásad převzetí Stanice SVS Ostrov do pravomoci
ministerstva národní bezpečnosti ze dne 15. května 1951 došlo dne 28. 5.
1951 k předání táboru příslušníkům SNB. Počet předaných vězňů se
uvádí 707 odsouzených. Tábor dál řídil Vězeňský ústav Ostrov.
Z NPT Mariánská pracovalo v uranových dolech v polovině roku 1959 709
odsouzených.
Tábor Mariánská byl zrušen postupně. O jeho velikostí a uspořádání si
lze udělat představu ze zápisu o likvidaci barákového tábora Mariánská z
8. 4. 1960. V táboře bylo šest baráků ubytovacích, většinou o rozměrech
42,50 x 12,50 m, jeden administrativní o rozměru 12,50 x 31,20 m, kulturní,
kuchyně stejné velikostí jako administrativní barák, dva baráky ošetřovny
(7 x 12 m), kotelna (23 x 7,50 m), jedna korekce a strážnice o jedné místnosti.
Rozměry kulturního baráku a korekce nebyly v zápisu uvedeny. Likvidace baráků
probíhala podle záznamů ještě v prosinci 1960.
Pokud se nevydáš na Mariánskou, budeš muset pokračovat od Eliáše po značkách
doleva. Půjdeš po dlážděné silnici zhruba půl hodiny do kopce směrem k
dolu a táboru Rovnost. Cestou si vpravo před sebou určitě všimneš vysoké
opuštěné budovy. Jedná se o jedinou provozní stavbu, která na Eliáši zůstala
stát. Nacházelo se zde tzv. „turbo".
Využijeme příležitosti a uvedeme zde několik údajů co se s rudou po vytěžení
dělo. Úprava rudy po vytěžení
Až do roku 1953 byla ruda těžena především přímo na dobývkách, kusová
ruda se ukládala ručně do bedýnek a zbylý materiál byl bud' shrnován do
komínů na sypy, nebo se ponechával v základce. V druhé polovině padesátých
let, kdy se zlepšovala mechanizace odklidu materiálu, byla z některých dobývek
vypouštěna základka a surovina se dále zpracovala.
V Československu se v padesátých letech ruda nezpracovávala. Ruda
se u nás pouze drtila, třídila a odvážela k „našemu příteli nejvěrnějšímu"
Sovětskému svazu.
Na Jáchymovsku zvlášť nebezpečným pracovištěm byla tzv. Rudá věž (Věž
smrti) pracoviště lágru ve Vykmanově s krycím označením „L" elko.
Byl to jeden z nejmenších táborů - stály zde dva baráky pro vězně. Jeden
obývali pouze kněží, druhý političtí vězni, kteří se sem dostali za
nejrůznější průšvihy na táborech (v řadě případů za pokusy o útěk).
Tento tábor byl založen v únoru 1951.
Ruda se zde zpracovávala v přízemní budově s několikaposchoďovou věží.
V přízemí byl velký mlýn, který měl velká kola s hnacími řemeny. Vše
bylo bez ochranných sítí a kropení vodou. Kolem dokola byly uzamčené boxy,
ve kterých byla složena čistá ruda. Svážela se tam ze všech šachet z celé
republiky. Ruda se drtila ve velkém mlýně. Z velkého mlýna postupovala na
jemnější mletí na malé mlýny. Tady se všichni, kteří tu pracovali, dostávali
do bezprostředního styku s radioaktivním materiálem a vdechovali radioaktivní
prach. Čistá rozdrcená ruda se dávala do plechových barelů asi padesát
centimetrů vysokých (každý barel musel vážit minimálně 80kg) a ty se skládaly
do řad, takzvaných partií, což bylo tak dvě stě padesát, tři sta barelů
rudy určitého druhu. Partie se kompletovala v obrovské hale samospádovým
systémem, kdy se barely seshora koulely po kolejích tam, kam byly koleje
nastavené. Ostatní, méně kvalitní ruda, se volně nakládala na vagóny.
Tábor se skládal ze dvou baráků a malého domku se záchody. V táboře
pracoval 3. 5. 1951 241 vězeň. K 1. 9. 1952 - 281 a 1. 3. 1953 - 304 odsouzení.
V roce 1955 bylo v tomto táboře vězněno mnoho kněží. Když se k 26. květnu
1956 tento tábor, který fungoval také jako eskortní středisko, rušil, byli
všichni duchovní v počtu 102 osoby z Jáchymovska odvezeni do jiných věznic.
Drtírna byla umístěna do vysoké budovy postavené z červených cihel.
Dodnes stojí tato budova na pozemku Škodovky v Ostrově nad Ohří.
Velitelem Elka byl dlouhou dobu bývalý řezník Pibil, zvaný Šlachťák.
Zastupoval ho Prkenný markýz a mezi známější dozorce patřil také pracovní
neboli kádrový zástupce, vězni nazývaný Krokodýl.
Po vyjití svahu kopce po staré dlážděné cestě dojdeš na místo, kde stával
nejdéle fungující tábor Jáchymovska.
Tábor Rovnost krycí označení
P
Dne 15. 9. 1949 byl vězni obsazen tábor na dole Rovnost. Byl převzat do správy
velitelství Stanice SVS Ostrov po německých zajatcích. Z přejímacích zápisů
vyplývá, že poslední zajatci odešli z tábora Rovnost až 15. září a
ihned po nich začali s úklidem a úpravou tábora vězni z táborů Mariánská
a Eliáš. Velitelem tábora byl prozatímně ustanoven štábní strážmistr
Brouček z tábora Vykmanov.
Ve dnech 21. a 22. října 1949 tu žilo 925 vězňů, z nichž 846 pracovalo
pro doly. Vražda mohla být i startovní rampou úspěšné kariéry. Št. stržm.
Albín Dvořák (Paleček) zastřelil jednoho vězně v únoru 1951 na Jáchymovském
táboře Rovnost; tenkrát ještě sloužil jako obyčejný strážný na věži.
Zanedlouho potom byl povýšen a jmenován velitelem tohoto tábora. V listopadu
1951 se čtyři vězňové pokusili o útěk ze čtvrtého patra dolu větracím
komínem. Narazili na mříž a museli se vrátit pro pilky a krumpáč; při
tom je viděl udavač vězeň St. (jméno se nepodařila spolehlivě ověřit).
Po třídenním pátrání Dvořák se stržm. Tichým, „osvětovým" důstojníkem
na táboře, vězně našli a vyzvali je, aby se vzdali. Vězňové uposlechli,
Dvořák s Tichým však přesto zahájili na několikametrovou vzdálenost
palbu ze samopalů (v dole!!!); tři vězňové byli zabiti, jeden těžce zraněn.
Dvořák sloužil u bezpečnosti ještě v roce 1968.
Původní tábor po německých zajatcích nazývaný též „Stará
Rovnost" stál těsně vedle těžní věže na haldě hlušiny. Ta halda
byla ještě z dob, kdy se důl nazýval Wernerův. Na bráně tábora se skvěl
památný nápis „Sovětský Svaz náš vzor". Protože byl příliš na
očích a mohl být a také byl vykládán jinak, než bylo vhodné, první
oficiální návštěva z nadřízeného orgánu doporučila jeho přemístění.
Když později geologové dostali citlivější přístroje, zjistili, že halda
obsahuje kvalitnější uranovou rudu, než je ta, která se ve valné většině
těží. Tábor se odstěhoval. Halda uranové rudy byla odvezena a na nedaleké
planině pak vznikl tábor Nová Rovnost.
Společným znakem zdejších obyvatel byla poměrně velká délka trestu.
Každý tábor byl naprosto samostatnou jednotkou, proto tady musely být
zabezpečeny všechny nezbytné služby a činnosti. Byl tady samozřejmě tábor
velitelský, kde byly kanceláře i světnice starších tábora. Byly tu strážnice,
strážní věže a další zařízení sloužící ostraze. Nescházely sklady,
oděvní a proviantní, pak kůlny, v kterých se skladovalo topivo nebo protipožární
nářadí a prostředky, prádelna, prasečník, latrína a další. O tělo
bylo možno pečovat v umývárně a holírně, potravu jste získali v kuchyni
nebo v kantýně a duševní stravu v kulturáku.
Podstatnou část tábora tvořily ubytovací baráky. Ty byly stejně jako většina
ostatních táborových staveb dřevěné. Nacisté, nazývaní „retribučáci"
nebo také „mahlzeiti" a kriminálníci měli vyhrazeny zvláštní baráky,
nebydleli s vězni politickými. Vždy to však neplatilo. Také vybavení baráků
bylo rozdílné, stejně jako velikost místností a počet ubytovaných.
Zpravidla to vypadalo asi takto. V obytném baráku bylo asi deset světnic, v
kterých bydlelo dvacet, někdy více, jindy méně vězňů. Muklové spali na
palandách, které kromě krajních, stojících u stěny, stály vždy dvě a
dvě vedle sebe. Kromě postele směl mít každý mukl svoji krabici. V ní měl
veškeré bohatství. Krabice byla kartónová, ani velká, ani malá, při stěhování
se pohodlně vešla pod paži. Mimo postelí byla ve světnici ještě kamna,
která se použí-vala jen ve vyjímečných, zvlášť mrazivých dnech. Na delší
topení nebylo dost dříví a uhlí.
V táboře nechybělo ani vězení, kriminál v kriminále, nazývané
„korekce". Korekce měla zpravidla ještě speciální část
„bunkr", jakousi noru pro zostřené tresty.
Tábor spojovaly s okolním světem dvě brány, obě jištěné strážnicí.
Projít hlavní branou do tábora bylo možné jedině kolem velitelského baráku.
Hlavní branou přicházely nebo přijížděli návštěvy, přivážely se zásoby
i noví vězni. Tudy byl zajišťován styk s okolním světem. Druhá brána
spojovala lágr s pracovištěm, šachtou Rovnost. Byl to tunel vytvořený z
ostnatého drátu, kterým procházeli vězni seřazení v pětistupech na šichtu
a zpět. Tunelu se v muklovském žargónu říkalo Ulička ztracených nadějí
nebo Ulička komunismu.
V té době byl velitelem Rovnosti Albín Dvořák, který se sám projevoval
jako sadista. Týral a nesmyslně šikanoval vězně, zvláště politické.
Nosil s sebou tenký řetízek, kterým tloukl vězně přes prsty. Často nechával
vězně stát před okny svého velitelského baráku až do úplného vysílení.
Říkali mu Paleček, protože byl prcek. Svůj handicap těžce nesl a trpěl
pocitem méněcennosti, který zastíral svým sadismem. Velmi krutě pronásledoval
svědky Jehovovy, kteří v souladu se svou vírou odmítali těžit materiál
sloužící k výrobě atomové bomby.
Tito lidé odmítali nastoupit základní vojenskou službu, vzít zbraň do
ruky, nebo se svou prací účastnit na zbrojním programu. Uran se dobýval pro
výrobu sovětské atomové bomby. To všichni vězni věděli, a proto tihle věřící
odmítali na těžbě uranu pracovat. Školení nepomáhalo. Proto přesvědčování
a převýchova získávaly na intenzitě. Jednou v zimě, kdy na Krušné hory
napadaly spousty sněhu a chumelenice nepřestávala, rozestavil velitel lágru
Rovnost, známý Paleček, všechny, kteří odmítali fárat a těžit uran,
mezi drátěné ploty v ostřelované pásmo. Byli chatrně oblečeni a obuti.
Museli stát bez hnutí, protože případný byť náhodný pohyb směrem k vnějšímu
drátěnému plotu mohl strážný chápat jako pokus o útěk a zahájit palbu.
Žádný z postižených se nepřihlásil, že chce raději fárat než stát v
zimě a chumelenici. .Jeden po druhém, prokřehlí a zcela vyčerpaní, ale nepřevychovaní,
padali do hlubokého sněhu. Spoluvězni nakládali jejich nehybná těla
na korbu náklaďáku, který je údajně odvážel do nemocnice. Zda jim někdo
pomohl a s jakým výsledkem není známo.
Tábor Rovnost byl skutečně roku 1950 přestěhován, ale přesné datum se
nepodařilo zjistit.
Postupně byl tábor přeplněn. K 31. 12. 1950 zde bylo 1.240 vězňů, dne 27.
5. 1951 se uvádí 1.344 odsouzených. Ani později počet muklů neklesal.
Tábor byl zrušen k 1. červnu 1961.
V současné době stojí na místě tábora chatová osada, která slouží k
rekreačním účelům. Provozní budovy šachty chátrají. Samotná těžní věž
byla demontována a jáma je ohraničena a překryta masivními mřížemi.
Jáma byla založena 20. listopadu 1792 a pojmenována Rudolfovou jamou. Ruku
1850 byla nazvána šachtou Werner, na paměť významného německého geologa.
Název Rovnost I. získala až po roce 1945. Jáma Rovnost byla před zatopením
nejhlubší šachtou v Jáchymově a byla překopem spojena se Svorností. Její
XII. patro bylo v hloubce přes 661 metrů.
Z Rovnosti budeš pokračovat po cestě kolem hotelu Siberia, přes starou
hornickou osadu Nové město a dojdeš nad Jáchymov. Na nyní zalesněném
kopci stával starý Šlikův hrad, zvaný nyní Šlikovka. Šlikovka
Zbytky hradu Freudenstein, který nechal roku 1517 postavit hrabě Štěpán Šlik
patří k nejstarším památkám Jáchymova. Měl sloužit pro obranu města a
ochranu v případě hornických nepokojů. Od roku 1519 se v jeho sklepeních
razily proslavené jáchymovské stříbrné mince - tolary.
Hrad několikrát vyhořel a za třicetileté války zpustl. Naposledy byl hrad,
resp. jedna ze dvou věží, které zde zbyly, opravovány v sedmdesátých
letech minulého století.
Z místa bývalého hradu již, vážený čtenáři, bez problémů sejdeš do
Jáchymova. V případě, že tě trasa zaujala a měl bys zájem získat další
informace uvádíme níže seznam literatury, ze které jsme také čerpali. Doporučená literatura:
Hejl Vilém: Zpráva o organizovaném násilí, Praha, 1990
Horák V.: Paměti královského horního města Jáchymova a jeho stříbrných
a uranových rud, 1993
Husek Jožka A026999: Za vlády vrahů, Vizovice, 1999 Kaplan, Pacl: Tajný
prostor Jáchymov, České Budějovice, 1993
Petrášová Ludmila: Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech
1949-1961 In: Sborník archivních prací MV ČR, Praha, 1994
Pluskal Oskar: Poválečná historie jáchymovského uranu, Praha, 1998
Uvítáme případné připomínky, postřehy, dojmy, případně jiné materiály,
které můžete zaslat na adresu uvedenou na přední straně.
Vydala:
Místní pobočka KPV Karlovy
Vary
Mathesiova 120. Jáchymov Telefon: 0164/ 911 881, 0164/ 842 359